Před historicky prvním zápisem ke školní docházce jsme požádali o krátký rozhovor naši paní ředitelku Jaroslavu Tauchmanovou:

Proč jsi se rozhodla stát se učitelkou?

Učitelkou jsem chtěla být už odmalička. Navíc jsme bydleli ve škole, takže mé dětské hry na paní učitelku se odehrávaly přímo v reálném prostředí. Nikdy jsem toto své rozhodnutí nepřehodnotila a vše jsem směřovala (možná že i mí rodiče mě záměrně směřovali) k tomu, abych se učitelkou nakonec stala. Věděla jsem, že nechci na žádnou ekonomku, zdrávku, učit se prodavačkou... Měla jsem velkou touhu uplatnit nadání pro sport, hudební dovednosti, dramatické a výtvarné aktivity v budoucím životě. A toto vše se potkávalo v jednom jediném studiu – studiu pedagogiky.

Můžeš popsat Tvou cestu od klasického školství k Montessori pedagogice?

Když se podívám zpátky, byla to naprosto přirozená cesta. Aniž bych si to tenkrát nějak více uvědomovala, nejvíce mě ovlivnila Střední pedagogická škola v Prachaticích. Samotný přístup pedagogů k nám studentům bylo něco, co jsem do té doby nezažila. Bylo to místo, kde jsem během 4 let pochopila, že k žákům ať už na SŠ, ZŠ, MŠ je možné chovat se s respektem. Brát je takové, jací jsou, neponižovat, neukazovat sílu autority, ale dát každému prostor k objevení sebe sama a svých předností. Při studiu VŠ jsem naopak viděla to, jak určitě učit a jednat se žáky nechci. V klasickém školství jsem působila 7 let. Zpočátku to byl velký boj se systémem, vedením a kolegy. Ale když okolí pochopilo, že vzdělávání dětí může probíhat jiným způsobem, respektovali to. Tehdy jsem neměla  přesné znalosti o Montessori pedagogice – na škole nás učili pouze to, že to je pedagogika orientovaná na dítě, nic víc. Ale pochopila jsem, že každé dítě je jiné. Třídu jsem měla uzpůsobenou potřebám dětí, ne potřebám pedagogů. Pomalejším jsem dávala prostor a čas, rychlejším nabízela nové věci. Snažila jsem se přijít na metody, jak slabším dětem vysvětlit pro ně nepochopitelné. Nechávala jsem pracovat děti na chodbách, snažila je nasměrovat k přemýšlení o problémech a aby si na řešení dokázaly přijít samy. Nebylo pro mne větší radosti, než když každý den ráno přicházely do školy nadšené děti. K většímu seznámení s Montessori pedagogikou jako takovou jsem přišla až s narozením svých vlastních dětí. V tu chvíli se dílky skládačky pospojovaly a já se o pedagogiku začala zajímat mnohem více. Sháněla jsem si literaturu, navštěvovala jednotlivé kurzy se zaměřením na věk, nebo různé oblasti (matematika, jazyk ...). Jezdila na náslechy do již fungujících zařízení. A po absolvování diplomového kurzu moderní pedagogiky v Německu bylo jasné, že návrat do klasického školství, je pro mne nemožný.

V čem vidíš největší přínos Montessori pedagogiky pro děti?

Tady bych použila citát Marie Montessori: “Před našimi zraky se tvořil nový obraz – nebyl to obraz školy nebo výchovy. Byl to člověk, kdo před námi vznikal... Proto jsem přesvědčena, že každá forma výchovy se musí zakládat na rozvoji lidské osobnosti. Člověk sám by se měl stát středobodem naší výchovy... Dítě se nám ukáže jako největší a nejnadějnější zázrak přírody. Takto nebudeme mít před sebou dítě, jež je považováno za slabou bytost, za prázdnou nádobu, která se musí napěchovat našim věděním, ale ono se před námi ukáže v celé jeho důstojnosti, tím v něm spatříme tvůrce naší inteligence, bytost, jež pod vedením svého vnitřního učitele pracuje naplněno radostí a štěstím neúnavně podle jasně daného programu na tvorbě tohoto zázraku přírody, na rozvoji člověka. My učitelé můžeme tomuto již hotovému dílu jen napomoci. Pak se staneme svědky vývoje lidské duše – vzniku nového člověka, jenž již není obětí dění, ale je díky svému jasnému náhledu schopen zvládnout a formovat budoucnost lidské společnosti.”

Na co se v nové škole nejvíc těšíš?

Údiv a úžas = učení. Není žádná legrace zaujmout školní dítě. Děti potřebují jistou porci vjemů a zážitků týkajících se nových znalostí. Takové věci jim velmi usnadňují růst. Proto se budu snažit být opravdu působivá. Třída nebude obsahovat odpovědi na všechny otázky, které si děti pokládají. Těším se na zkoumání za hranicemi třídy. Plánuji vyrážení za dobrodružstvím, setkávání s odborníky, exkurze... Výpravy umožňují setkávání s realitou,  vhled do společenského uspořádání a fungování.  Bude to opravdové. Život není simulace a pokud dětem dáme možnost vážně pracovat, můžeme ve škole vypnout zvonění, protože taková práce zvoněním nekončí.

Blíží se zápis do školy, co bys poradila rodičům, kteří o Montessori škole uvažují - jak se mají na zápis připravit?

Dospělí se neustále strachují a pochybují o tom, zdali je správné nechat dítě rozvíjet jiným způsobem. Učení nezačíná v 6 letech a nekončí v 18. Je to projev dětské individuality – sledovat vlastní zájem nezávisle na ostatních. Rodičům bych poradila, aby na Montessori pedagogiku nehleděli jen jako dobře míněnou možnost výchovy dítěte. Ale aby v první řadě mysleli na děti, které během učebního procesu budou potřebovat veškerou jejich pomoc, aby se mohly stát samostatnými osobnostmi.