Montessori pedagogika je ucelený a propracovaný výchovně - vzdělávací program rozšířený po celém světě. Vypracovala jej Maria Montessori, která se narodila v roce 1870 v Itálii. I přesto, že je tato metoda 100 let stará, splňuje dle současných vědeckých poznatků požadavky na kvalitní a moderní výuku.  

Maria Montessori se celý život věnovala studiu vývoje dětí a jejich vzdělávání. Rozpoznala důležitost období rozvoje dítěte v prvních šesti letech, kdy jsou absorbující schopnosti mysli na nejvyšší úrovni a vytvářejí se celoživotní postoje a vzorce učení. Zaznamenala tzv. senzitivní období, která vycházejí z vývojových potřeb dítěte. V těchto obdobích mají děti výrazný zájem o určitou činnost. Díky zájmu ji pak mohou zvládnout bez námahy a s radostí.

Protože Montessori věřila, že dítě absorbuje učení z fyzického prostředí, ve kterém žije, vytvořila tzv. připravené prostředí. V něm jsou pomůcky přizpůsobeny potřebě učit se prostřednictvím pohybu, protože právě pohyb uvádí intelekt do aktivity. U všech pomůcek je zřetelná kontrola chyby, dítě okamžitě svou chybu vidí a opraví ji. Dítě objevuje a uvědomuje si, nedochází k povrchnímu učení. S velkou radostí čelí překážkám, které má schopnost překonat.

Když se dítě cítí bezpečně a je v připraveném prostředí, jedná svobodně a rozvíjí se podle své vnitřní motivace. Samo si rozhoduje, kde, kdy a s jakým materiálem bude pracovat a jestli samo, ve dvojici či ve skupině. V připraveném prostředí vše odpovídá dětským rozměrům, pomůcky jsou kvalitně vyrobené, udržované a úhledně uspořádané pro rozvoj estetického vnímání. Učitel jako pozorovatel nabízí smysluplnou výuku a je vždy připraven vést, směrovat a udržovat nadšení dítěte pro učení. Poskytuje příležitosti přiměřené věku a schopnostem dítěte.

V Montessori třídách není dítě hodnoceno známkováním, které ničí biologicky dané nastavení učit se. K posouzení slouží zpětná vazba učitele a sebehodnocení dítěte.

Ve věkově smíšených třídách se děti zdokonalují nápodobou a přijímáním velkého množství pokročilejších znalostí. Učí se jeden od druhého, tím se mezi nimi rozvíjí přátelský vztah a sounáležitost. Učí se komunikaci, empatii a ohleduplnosti, umění spolupracovat a soudit na základě lidských hodnot.

Za nezbytnou podmínku úspěšné výchovy je považován vedle bezpodmínečné lásky také respekt k dětem. Ten je potřeba, aby z dítěte vyrostl šťastný, úspěšný a tvořivý člověk, který bude schopen zvládat běžné i náročné situace, bude dobrým partnerem a kolegou se smyslem pro zodpovědnost i smyslem pro humor. Respekt neboli ohled na jejich potřeby, ohled na jejich odlišnosti a ohled na jejich důstojnost. Pokud si přejeme, aby se děti k druhým chovaly s respektem, pak ho musí zažít na vlastní kůži.

Tolik potřebné hranice jsou dětem zprostředkovávány respektujícími a přitom účinnými způsoby, jejichž efektivita spočívá v tom, že budují morálku opřenou o zvnitřněné hodnoty. Ty se například rodí ve chvílích, kdy je pozornost dítěte celkově věnována předmětu, který ho zaujal a který mu poskytuje nejen možnost procvičování určité dovednosti, ale podává také informace o úspěšnosti jeho pokusů a případných chybách. Díky takovým cvičením se v duši dítěte odehrávají významné změny a dítě se zklidňuje, začíná zářit spokojeností, zapomíná na všechny ostatní problémy, a co je obzvláště zajímavé, nestará se o odměny nebo nějaké materiální ceny.

Co ale bude dítě dělat, až bude muset toto prostředí opustit a nastoupit do běžné školní třídy? Bude to nezávislá osoba se silným vědomím svého já, bude schopna improvizovat a používat svou tvořivost při práci a učení po celý život.